Mám soukromě na starosti nějaké ty domovní dveře - plastové se skleněnými výplněmi z dvojskel. Plastový rám dveřního křídla dilatuje se střídáním teplot, a je i možné, že se vlastní vahou postupně mírně deformuje do lichoběžníku (tzn. dvojsklo se v rámu mírně posouvá). Prostě volný spodní roh dveřního křídla si postupně sedá, takže zejména v letních měsících pravidelně začne u podlahy škrtat o zárubeň. A v takových situacích pomáhá, že použité tři panty lze výškově štelovat.
Panty značky Schüring mají totiž zespoda v ose čepu "plochý stavěcí šroub" - hezky česky "červ", s imbusovým ďolíkem. Závit toho šroubu má rozměr zřejmě M16 x 1 mm (jemné stoupání, atypické, dokonce jemnější než normou uznávané jemné M16 x 1.5 mm). Šroub je dlouhý 10 mm - tzn. vlastně placatý. Zespoda má inbusovou díru, shora dolík s cca 6mm ocelovou kuličkou, která slouží vlastně jako bodové ložisko pro horní část pantu (čep).
Tento stavěcí šroub je hliníkový! Vlastně spíš duralový, a zřejmě pokovený niklem nebo snad chromem. Vyrobený podle všeho litím nebo lisováním v nějaké formě (je vidět otisk spáry mezi polovinami formy). Tzn. stavěcí šroub není houževnatý, a zejména jeho inbusová díra (4 mm) je vyloženě malá a měkká, vzhledem k vnějšímu průměru a zátěži šroubu. Není vůbec nic těžkého, tuto inbusovou díru necitlivou manipulací strhnout.
Chcete-li štelovat výšku dveřního křídla, je vhodné, křídlo si přizvednout, případně podložit. Třeba páčidlem a pár dřevěnými špalíky/odřezky. Odlehčené stavěcí šrouby se totiž mnohem snáz hýbou v dutině pantu (v jejím vnitřním závitu M16x1) a snižuje se riziko stržení inbusové díry.
Pro šroubování stavěcích šroubů je velice vhodným nástrojem malá 1/4" ráčna s redukcí na standardní šestiúhelníkové bity, plus příslušný bit. S obyčejnými inbusovými klíči je totiž třeba klíč po každém pootočení vytáhnout a znovu do šroubu zasunout. Pravděpodobně 6x za otáčku, pokud je pant v koutě. Což je jednak otrava, jednak se tím zvyšuje riziko nedostatečně hlubokého zasunutí, a následného protočení inbusového klíče v hliníkové hlavě šroubu.
Otázkou je, co dělat, pokud už se Vám podaří, inbusovou hlavu hliníkového šroubu strhnout. Tak jako se to stalo u nás v domě na jednom křídle - a je jedno, jestli jsem ty tři hlavy strhl já, nebo někdo přede mnou.
Osobně jsem napřed hledal, jestli by se podobný
šroub dal koupit. A zdá se, že nedal.
Teprve poté jsem sáhl po vrtačce - a vlastně teprve podle
reakce na vrták jsem zjistil, že ten šroub je hliníkový :-)
(Vlastně jsem si mezitím ještě taky zkompletoval a nabrousil
svou sadu kobaltových vrtáčků...)
Vrtal jsem ten hliníkový šroub s úmyslem, převrtat díru
na větší průměr, tím ji zároveň začistit a protáhnout ji skrz,
vyříznout do ní závit, a vsadit košer šroub s větší
inbusovou nebo torxovou hlavu. A tak se nakonec i stalo.
Vrtal jsem napřed menším vrtáčkem (asi 2.5 mm) a poté
4.8mm, nakonec jsem vyřízl závit M6 a ještě ve svěráku
do díry utáhl nerezový šroubek s inbusovou hlavou.
Hliník je potvora mazlavá, v hlubší díře se lepí na vrtáky a ještě víc na závitníky. Zámečníci ale vědí, že hliník je při obrábění třeba mazat lihem, a rázem jde všechno mnohem snáz.
Původní šroub je dlouhý 10 mm, ale je dobré, zachovat ďůlek pro ložiskovou kuličku, takže počítejme spíš 8 mm. Stejně v původním důlku už závit mizí. Tzn. odpovídající délka vloženého šroubku M6 by byla 8 mm. Zas na druhou stranu, těsně u hlavy šroubku už jeho závit nebývá dotažený, zatímco díra v mírně vypouklém hliníku původního stavěcího šroubu bude mít závit říznutý hezky až po okraj. Takže jako optimální vychází nakonec M6x10 a hlavu vypodložit dvěma podložkami, což byla v mém případě původně z nouze ctnost.
Na první pohled by člověk řekl: "hle, hliníkový šroub, ale fuj, jak zjevné to kurvítko!"
Ovšem z druhé strany je třeba přiznat jeden velmi dobrý argument pro hliník:
z hliníku je totiž také tělo samotného pantu, ve kterém je vyříznutý vnitřní závit
M16x1. Hliníkový šroub v hliníkovém závitu nebude elektrochemicky reznout.
(Pardon: korodovat.) Nezaroste.
Takže ruku na srdce: možná ještě dobře, že jsem nedokázal železného červa M16x1
někde koupit. Nejlíp z pevnostní oceli, nebo z nějaké houževnaté nerezi.
A snažil bych se, vysoustružit v něm důlek pro kuličku...
Nakonec v koutku duše děkuji firmě Schüring za hliník - ten jde aspoň ambulantně
obrábět s použitím vlastních zubů a nehtů ((C) Ivan Mládek).
A ještě poznámka pod čarou: jak vlastně dostat ven hliníkový stavěcí šroub, jehož inbusový důlek je už výsměšně zakulacen? Osobně jsem prohrábl svou sadu torxových bitů a zvolil jsem velikost, která byla o fous velká. V mém případě T27. Brusným kotoučkem na modelářské minivrtačce ("Dremel") jsem paprsky torxu mírně naostřil a zároveň směrem ke konci zůžil do mírného konusu. Takto naostřený torx jsem následně lehkým poklepem kladívka zasekl do vyhlodané díry (dříve inbusové) v hliníkové hlavě stavěcího červa. Poklepem se červ zároveň poněkud povolil ve svém zaprášeném závitu a celé to šlo vcelku bez problému vytočit ráčnou ven. A měl jsem podložené křídlo dveří = šrouby bez zátěže.
Pozn2: pokud je kulička v důlku zarostlá, projeví se to tak, že při vrtání tenkým vrtákem z inbusové strany po 2 mm zjistíte, že jste dovrtali :-) Doporučuji přerušit vrtání (beztak by Vám vrták leda ujel po kuličce bokem) a kuličce domluvte skrz načatou díru tenkým hřebíkem a kladívkem.
Pozn3: pokud by Vás snad sužovala obava, že 8 mm závitu v hliníku není nic moc, a že vložený šroub jde v říznutém závitu zbytečně zlehka, můžete v sadě tří závitníků zkusit vynechat třetí, šroub něčím přimáznout a nacpat ho do nedoříznutého závitu mírným násilím. Občas tento postup používám do plastu nebo do krátkých závitů v hliníku. V tomto případě jsem tenhle nápad vzdal asi po třech závitech - dostal jsem strach, že šroubek ulomím.
Pozn4: vrtá mi hlavou, že jsem extrakcí kurvítka z pantu zároveň odstranil důležitý bezpečnostní a anti-vandal prvek :-)